Jan Erazim Wocel

Spolkový život a osobnosti Kutné Hory 19. století – díl III.

Řád Dannebrog udělený Wocelovi dánským králem Frederikem VII., Sbírka ČMS

Kutnohorský rodák Jan Křtitel Erazim Wocel (23. 8. 1802 – 16. 9. 1871) patří mezi naše nejvýznamnější rodáky a nejpřednější vědce své doby. Jeho profesní i soukromé zájmy ho zavedly na cestu historie, archeologie, dějin umění, numismatiky, právní historie, dějin české literatury, ale i politiky, malířství nebo literatury.

Po roce studií práv na pražské univerzitě přijal z důvodů tíživé finanční situace práci vychovatele a učitele češtiny v rodině hrabat Černínů z Chudenic. Za osmnáct let práce vychovatele prošel několika šlechtickými rodinami a pohyboval se prakticky po celé monarchii. Získal tak mimořádný kulturní a společenský rozhled a řadu cenných kontaktů. Měl možnost věnovat se svému literárnímu i výtvarnému nadání. Vlastenecké nadšení ho vedlo k sepsání české historie v cyklu epických básní Přemyslovci (1838), Meč a kalich (1843) a Labyrint slávy (1846). Do skicářů zaznamenával své dojmy z cest a dokumentoval množství navštívených měst, hradů a zámků (ČMS spravuje jeho téměř 200 kreseb a akvarelů). Rostoucí převaha soukromých zájmů, především o archeologii, Wocela nakonec přiměla roku 1842 opustit šlechtické prostředí a trvale přesídlit do Prahy.

Záhy pronikl do pražských vlasteneckých kruhů a svými znalostmi si v nich získal vážnost. V roce 1843 získal místo redaktora Časopisu Českého muzea (dnešní Národní muzeum) a post jednatele Archeologického sboru při témže muzeu. Zásadním způsobem se podílel na jeho úkolech: vyhledávání a dokumentace památek v terénu; výzkum pravěkých nalezišť, péče o muzejní archeologickou sbírku; péče o nemovité památky.

Sbor Wocelovi v roce 1844 vydal jeho první archeologickou knihu Grundzüge der böhmischen Alterthumskunde, která vyvolala ohlas nejen u nás, ale i v zahraničí. Popisovala druhy pravěkých nalezišť a nálezů a podala praktický návod, jak odkrývat, zachraňovat a dokumentovat pravěké nálezy. Wocel v ní podal i přehled druhů uměleckých památek křesťanského středověku. Hned následující rok vyšel i její český výtah – O starožitnostech českých a o potřebě chrániti je před zkázou (ČČM 1845).

Široký odborný záběr přivedl Wocela, jako vůbec našeho prvního vědce, k systematickému výzkumu románského umění. Pochopitelně nemohl opomenout ani dva románské kostely v okolí svého rodiště. V Časopisu Českého muzea uveřejnil studie Farní kostel v Záboří (1846) a Byzantinský kostel ve vsi Svatém Jakubě (1847). Zajímal se však i o gotiku, knižní malbu, středověké miniatury nebo o rukopisy. Souborem svých prací tak položil základy českých dějin umění.

Z odborné práce vytrhly Wocela až revoluční události roku 1848. Díky přátelství s Františkem Palackým vstoupil za liberály do aktivního politického života a činnosti říšského sněmu ve Vídni a Kroměříži. Po dvou letech však z veřejného života ustoupil a věnoval se již jen vědecké činnosti.

Zázemí pro ni mu poskytlo také jeho nové působiště: císař František Josef I. jej v roce 1850 (7. 2.) jmenoval mimořádným profesorem české archeologie a dějin umění na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě. Wocel se tak stal prvním univerzitním profesorem pravěké archeologie v Rakousku a patrně druhým na světě! Po třech letech mu byla archeologická profesura změněna z české na obecnou a v roce 1862 (24. 5.) byl konečně jmenován řádným profesorem archeologie, dějin umění a české literatury. Přestože neměl žádné univerzitní vzdělání, byl celosvětově uznávaným odborníkem.

Po rozšíření Archeologického sboru v roce 1854 byl Wocel jmenován jeho předsedou. Založil náš první archeologický časopis Archeologické listy (1852) a stál u zrodu Památek archeologických a místopisných (1854), které vycházejí dodnes a jsou tak naším druhým nejstarším vědeckým časopisem. V muzeu rovněž shromáždil poměrně rozsáhlý fond archeologických nálezů a uspořádal muzejní expozici.

Archeologii se snažil obohacovat o metody z jiných vědních disciplín: humanistických (historické filologie, etnografie, numismatiky, antropologie), ale i přírodovědných (chemie, fyziky, geologie nebo paleontologie). Úspěchů dosáhl především se svou chemickou a umělecko-historickou analýzou pravěkých bronzů. Svou dlouholetou práci a zkušenosti zúročil při vytváření prvního českého archeologického systému a sepsání první syntézy pravěké minulosti Čech – Pravěk země české (1866 a 1868). Byl to tak již druhý vědní obor, jehož se stal Wocel v Čechách zakladatelem!

Za svou práci si získal vynikající renomé prakticky po celé Evropě. Stal se členem řady zahraničních vědeckých institucí. Dánský král Frederik VII. mu za spis Archäologische paralellen (1854, později přeložen do dánštiny) a dvě práce o královně Dagmar (sestře Přemysla Otakara II.) udělil v roce 1860 řád Dannebrog. Carská petrohradská univerzita mu roku 1869 za jeho Pravěk země české (rusky Petrohrad 1869) udělila doktorát slovanské filologie, který tak je Wocelovým jediným skutečným univerzitním titulem.

Závěrem ještě pár slov o Wocelově rodinném životě. Obě manželky si našel v rodné Kutné Hoře. S Barborou Štětkovou se oženil v roce 1843 a měl s ní dceru Růženku. Po třech letech však ovdověl a krátce nato mu zemřela i jeho malá dcera. Podruhé (1849) se oženil s Matyldou Hovorkovou, se kterou měl tři syny (Jaromíra, Vojtěcha a Ladislava) a dceru Ludmilu, která kutnohorskému Archeologickému sboru Vocel darovala řadu předmětů z pozůstalosti svého otce.

Josef Kremla, ČMS