50 let turistického provozu v muzejním dole v Kutné Hoře

V letošním roce si v Českém muzeu stříbra připomínáme 50. výročí zahájení turistického provozu v muzejním dole.

Historie muzea sahá až k roku 1877, kdy vznikl Archaeologický sbor Vocel (pojmenován po významném archeologovi Wocelovi, původem z Kutné Hory). Hlavním cílem zakladatelů sboru bylo především uchovat architektonické památky města a písemné doklady o jeho dějinách. S rozvojem muzea pak došlo k vytvoření rozsáhlého a cenného sbírkového fondu. Přesto Kutné Hoře chybělo něco zásadního: nebyl zde důl, který by návštěvníkům umožnil prožít atmosféru středověkého hornického města.

První úspěšnou snahou o nápravu bylo vybudování štoly pod Vlašským dvorem. Byla vyražena v roce 1949 a upravena jako důlní expozice pro výstavu 700 let československého hornictví. Její vchod se nachází ve spodní části parku. Pracovníci Rudných dolů zde vyrazili 104 m dlouhý systém, který představoval prohlídkový okruh s 6 m hlubokým hloubením, větracím komínem a s ukázkou středověkého a moderního způsobu dolování. Turistický provoz zde však dávno utichl a přes jisté snahy o obnovu zůstává štola nevyužita. Pro zajímavost lze dodat, že díky této velkolepě pojaté výstavě získalo muzeum důlní žentour (trejv) z Jáchymova z šachty císaře Josefa, který dodnes stojí na zahradě Hrádku. Jedná se původní důlní stroj z 16. století, který je mimořádně cenným technickým exponátem.

PhDr. Eva Matějková, tehdejší ředitelka Oblastního muzea v Kutné Hoře, usilovala o vybudování podzemní expozice v autentickém prostředí kutnohorských dolů. V roce 1966 představila ambiciózní záměr na vybudování důlní prohlídkové trasy ve spolupráci s Rudnými doly na Kaňku. V oblasti dolu Magdaléna na rejzském pásmu byla již ukončena těžba a asi 3 km podzemních prostor mohly být použity pro turistické účely. Záměr však nebyl nikdy realizován.

V té době, konkrétně v letech 1965 – 1967, probíhal v historickém jádru Kutné Hory intenzivní inženýrskogeologický průzkum, jehož účelem bylo shromáždit a zhodnotit co největší množství informací o geologické stavbě, poddolování a hydrogeologických poměrech. Úkolem byli pověřeni pracovníci Stavební fakulty ČVUT Praha, katedry geotechniky. Vedoucími výzkumu byli prof. dr. Jan Fencl a doc. dr. Karel Hromada, na práci se podíleli i další pracovníci fakulty a řada studentů. Výzkum a dokumentaci takového rozsahu však není možné provádět bez úzké spolupráce s místními organizacemi i jednotlivci. Mezi nimi vynikala dr. Eva Matějková, která se již delší dobu zajímala o problematiku poddolování na území města. Věnovala mnoho času a sil terénnímu průzkumu, neváhala prolézat všechny dostupné podzemní prostory včetně staré kanalizace. Zabývala se mnoha lokalitami v historickém jádru, ale prostor mezi Hrádkem a chrámem svaté Barbory stál v centru její pozornosti. Jednak měla zájem najít v blízkosti muzea vhodné místo pro podzemní expozici, jednak jistě cítila stejnou touhu jako mnozí badatelé před ní i po ní, totiž najít legendární důl Osel.

Proč je právě Osel tak přitažlivý pro všechny montánní historiky, ať už profesionální nebo amatérské? Staré rčení o tom, že „dokud bude Osel řváti, bude Hora v štěstí státi“, velmi výstižně zachycuje jeho důležitost. Patřil k nejhlubším a nejbohatším dolům v Kutné Hoře a stal se symbolem její slávy a bohatství. V polovině 16. století byli havíři nuceni zcela ukončit těžbu pro nezvládnutelné přívaly vod z opuštěných sousedních dolů. Postupně upadlo v zapomnění nejen místo, kde býval Osel, ale zanikly také povrchové stopy po dalších dolech oselského rudního pásma. Nezůstala žádná šachetní budova, nedochoval se jediný trejv, neznáme žádnou starou mapu s rozmístěním dolů.

Situace se stala ještě složitější v poslední třetině 17. století, kdy jezuité postavili monumentální budovu své koleje a výrazně změnili charakter původního terénu. Městský příkop, který původně protínal dnešní Barborskou ulici, byl zasypán a před kolejí byla uměle vytvořena terasa.

Právě na tuto terasu, lemovanou zdí s dvanácti barokními sochami, byla projektována jedna z kopaných průzkumných sond. Důvodem byly opakované statické poruchy parapetní zdi u jednoho ze sousoší nedaleko hlavního vchodu do budovy. Umístění sondy konzultovala dr. Matějková s doc. Hromadou na základě svých terénních výzkumů a měření. V těchto místech probíhala v hloubce 8 až 10 m jedna z kanalizačních větví jezuitské koleje, vybudovaná ještě před zahájením stavby samotné budovy. (Kdysi tvrdil jeden z kopáčů znalý proutkaření, že si před započetím práce prochodil terén s virgulí a umístění sondy svévolně o něco posunul. Tuto ústně předanou informaci však nelze nijak ověřit.)

Sonda byla zdokumentována bez nákresu a fotografií, takže máme jen její popis. V prvním metru prošla dlažbou a hrubou kamenito-hlinitou navážkou s úlomky hornin a cihel. Následovaly 3 m váté spraše, 0,7 m pevného slínu, slabá vrstvička štěrkopísků a zhruba v pěti metrech bylo zachyceno souvrství písčitého vápence. Přibližně v 10 m se objevila ve vápenci rozsedlina vyplněná rozbředlou sprašovou hlínou, která pokračovala až do hloubky 21 m. Zde byla nalezena dutina v rulovém podloží. Po její prohlídce již bylo zjevné, že jde o staré důlní dílo.

Další dramatický průzkum objevených prostor popsala dr. Matějková v publikaci Z podzemí Kutné Hory (Kuttna, 2009). Pronikla přes úzké i zatopené části dolu, což v neznámých stařinách může představovat značné riziko. Po návratu z objevitelského průzkumu pronesla v prvotním nadšení větu: „Je to Vosel jako bejk!“, kterou pak na naléhání redaktora se zdráháním zopakovala při rozhlasovém interview. Od té doby až do dneška se proto muzejnímu dolu běžně (a nesprávně) říká Osel. Již v době objevu si však dr. Matějková uvědomovala, že nejspíše jde o nějaké jiné důlní dílo oselského pásma, což potvrdily další rozbory archivních pramenů a ložiskových poměrů.

V rámci zpřístupňování bylo nutno vybudovat východ ve svahu pod jezuitskou kolejí a vyčistit štolu od náplavů bahna a písku a od vysrážených vápnitých sintrů. Po snížení nadržené vodní hladiny byl důl přesně zaměřen a plán byl promítnut do povrchové situace. Na trase dolu bylo zmapováno několik rozrážek, zatopených hloubení a zasypaných komínů či šachtic vedoucích k povrchu. Jedna z nich ústila do slepé uličky na náměstí Národního odboje a byla upravena a využita jako nová větrací a výtahová šachta. Výkopové práce na ní byly zahájeny již 27. listopadu 1967. Původní plán počítal s tím, že technický výtah bude nahrazen výtahem pro návštěvníky, to se však nikdy nestalo. Šachta byla osazena žebříky a po dlouhá léta sloužila jako únikový východ. Teprve v roce 1995 byla vybavena kovovým schodištěm a začala sloužit jako vstup pro turisty. Do té doby se chodilo dovnitř i ven spodním vchodem. Na trase určené pro pohyb veřejnosti musela být místy přibrána počva, neboť profil byl příliš nízký, a byla upravena pochozí plocha z betonu a dřevěných prken. Část dolu byla vybavena elektrickými kabely a reflektory pro osvětlení nejatraktivnějších míst.

Díky obdivuhodným pracovním výkonům byl důl připraven přivítat první hosty již v srpnu 1968, kdy se v Praze konal Mezinárodní geologický kongres. Kutná Hora byla jednou z plánovaných exkurzních lokalit. V důsledku vpádu vojsk Varšavské smlouvy byl kongres předčasně ukončen a zahraniční účastníci z bezpečnostních důvodů opustili republiku. Důl byl poté dále upravován pro turistický provoz a 2. května 1969 byl slavnostně otevřen pro veřejnost.

Přesné datum objevu muzejního dolu neznáme, pravděpodobně však spadá do druhé poloviny září 1967. Velmi cenným materiálem by byl nějaký terénní či pracovní deník, který by zachycoval průběh postupného objevování a dokumentace dolu a následně rozsah a postup prací při jeho úpravě. V muzeu však bohužel není téměř žádná dokumentace z tohoto období. Chybí nálezová zpráva, která by detailně zaznamenala původní stav, není zde ani dr. Matějkovou zmiňovaná mapa dolu promítnutá do povrchové situace. Máme k dispozici geologickou mapu a několik fotografií, z nichž u některých se dá určit, ve které části dolu byly pořízeny. Na základě výše zmíněných textů uveřejněných v roce 2008 (a opakovaně v roce 2009) lze s největší pravděpodobností předpokládat, že jsou všechny důležité dokumenty uloženy v soukromém archivu dr. Matějkové. Z lidského hlediska by bylo zcela pochopitelné, kdyby si s sebou odnesla výsledky svého dlouholetého výzkumu, po tom, co byla z politických důvodů odvolána z postu ředitelky. Přesto doufáme, že tyto materiály jednou najdou cestu zpět k nám a vyplní tak bolestnou informační mezeru.

Po odchodu dr. Matějkové z muzea v roce 1970 ustaly všechny aktivity v oblasti montánních terénních výzkumů až do roku 1986. S nástupem nové geoložky se pomalu začal oživovat zájem o části dolu, které nebyly přístupné veřejnosti. Jediná mapa, která v té době byla k dispozici, nezahrnovala ani některé části podzemí, do kterých se dalo snadno dostat „téměř suchou nohou“, natož pak dobývky na jihu, jejichž spodní části byly zatopené a terén byl neschůdný. V té době však vedení muzea neprojevilo žádnou snahu podpořit či aspoň umožnit průzkumné aktivity v dole.

Situace se zlepšila po „sametové revoluci“ s nástupem nové ředitelky PhDr. Světlany Kršákové (Hrabánkové). V roce 1990 ji oslovil Vladimír Daněček, speleolog a montanista, s žádostí o umožnění vstupu do dolu za účelem dokumentace. Jeho pracovní skupinu tvořili především členové České speleologické společnosti ze základních organizací Zlatý Kůň a Tetín. V letech 1991 – 1992 vytvořili do té doby nejúplnější mapu muzejního dolu a zpracovali závěrečnou zprávu doplněnou fotografiemi Josefa Brožka.

Po nich postupně „převzali štafetu“ jeskyňáři pardubické základní organizace Trias, jejichž vůdčími osobnostmi byli Ing. Karel Svoboda a Ing. Alena Žáková. Iniciátorem jejich příchodu do Kutné Hory byl Ing. Martin Bartoš. Pardubičtí jeskyňáři, společně s členy dalších organizací, pokračovali v dokumentačních pracích a výzkumný program doplnili o sledování hydrogeologických poměrů v důlním díle.

Při průzkumných akcích se dostali do nejzazších částí dolu za zatopenými dobývkami, které kdysi odvážným a nebezpečným způsobem překonala dr. Matějková. Jejich dalšímu postupu bránil zával, ale zkouška sondovací tyčí ukázala, že ve skutečnosti jde jen o hlinito-kamenitý zásyp malého rozsahu. Po jeho uvolnění pronikli do důlního systému, který svým rozsahem, zachovalostí i významem výrazně předčil dosud známé partie dolu. K tomuto velkolepému nálezu, jehož hlavním hybatelem byl nejúspěšnější objevitel skupiny Karel Zabilanský, došlo 2. března 1997. V následujících letech pak probíhaly průzkumné a mapovací práce, které byly zastaveny v roce 2013. V muzeu jsou uloženy etapové zprávy a mapová dokumentace, především vynikající podrobná mapa v měřítku 1:100, na jejímž vzniku se největší měrou podílel Ing. Přemysl Brzák. Fotografickou dokumentaci tvoří řada snímků několika autorů. Nejucelenější soubor poskytl Josef Vrabec. Archeologické nálezy, především zlomky stolní keramiky a kachlů ze zásypů šachet, jsou rovněž uloženy v muzeu.

Již půl století slouží středověké důlní dílo na oselském pásmu jako podzemní expozice návštěvníkům Českého muzea stříbra. Přestože je svým rozsahem nevelké (přístupná část má jen asi 250 m), řadí se mezi naše nejvýznamnější historické doly. Některé jeho části pocházejí ze 14. století a je tedy nejstarším veřejnosti přístupným dolem u nás. Pravděpodobně je také nejdéle provozovaným podzemním objektem tohoto typu v republice. Doslova dech vyrážející je rychlost, se kterou byl důl zprovozněn – necelých 20 měsíců od objevu! Dnes by nic takového nebylo vzhledem k administrativním překážkám (či k „dodržení zákonného postupu“) možné.

Do budoucna nelze počítat s dalším rozšiřováním prohlídkové trasy. Jednak by to byl velmi drahý projekt, jednak by turistický provoz výrazně poškodil jedinečnou technickou památku. Stále je však naděje na nové úžasné objevy – vždyť stříbrná Kutná Hora skýtá tolik možností! A někde na nás stále čeká Osel ...

Jana Králová