Vzpomínky na Zmítkovo cukrářství v Kutné Hoře

Možná někteří ještě pamatují Zmítkovo cukrářství Na Náměti, odkud se nesla sladká vůně lakající zákazníky z celé Kutné Hory. Pamětníci možná vzpomenou na specialitu cukráře p. Jaroslava Zmítka – „ruské koule“. O tom, co všechno nabízela kutnohorská cukrárna a jaký byl život tehdejšího cukráře v Kutné Hoře, nám svědectví přináší dcera pana Zmítka Jaroslava Svatopolská.

Začneme tedy od počátku. Pan Jaroslav Zmítko se narodil v roce 1896 v Brodcích u Mladé Boleslavi v rodině strojníka. Pocházel ze 6-ti dětí a předpoklad, že bude mít nějaké vlohy stát se cukrářem, byly opravdu mizivé. Sám si vysnil profesi cukráře, což si i splnil poté, co získal výuční list v Záhřebu. Do Kutné Hory se pak přestěhoval se svou rodinou ve 30. letech 20. století. Na Náměti koupil dům čp. 411, kde bydlela i tehdejší majitelka domu paní Hoffmannová, která ovdověla. Pan Zmítko se koupí domu zavázal, že se o vdovu paní Hoffmannovou postará a nechá ji v domě dožít. U domu byla i cukrářská dílna s pecí. Brzy si pan Zmítko přikoupil ještě i vedlejší dům čp. 410, kde založil obchod. Zmítkovo cukrářství nabízelo různé zákusky, ať už zmíněné ruské koule, nebo žloutkové věnečky, dále velkou škálu dortů, kávu, různé poháry a zmrzlinu. Pan Zmítko na své výrobky používal ryze domácí produkty, vykupoval od lidí z vesnic lesní plody, které využíval na tzv. sorbety jak se říkalo vodové zmrzlině. Při výrobě zákusků používal kakaové máslo, šlehačku a další kvalitní přísady. Čokoládu a jiné výrobky mu dodávala čokoládovna Lidka. Ostatně s panem Zdeňkem Koukolem se přátelili a paní Svatopolská (dcera) vzpomíná, že vždy dostávala na vánoce kolekci z Lidky. Pan Zmítko často jezdil i do Prahy, kde se stýkal s kolegy a přebíral nové zkušenosti a trendy v cukrářství. Tam zřejmě poznal továrníka pana Antonína Jínu, který byl zakladatelem nejstarší továrny na Lomnické suchary, oplatky, sušenky a perník. Škoda, že už nemůžeme citovat, o čem si pánové z docela příbuzné profese povídali a jaké měli plány do budoucna.

Brzy se o výborných zákuscích dozvěděli i lidé z širokého okolí. Na venkov do okolí Kutné Hory jezdila i řada významných osobností, jednou z nich byla například Olga Scheinpflugová-Čapková, která si nechávala od pana Zmítka posílat zákusky až do Prahy na tzv. schůzky Pátečníků, kde se scházela politická i kulturní obec. Možná právě z Pátečnických schůzek pak přibyli panu Zmítkovi další odběratelé jako herečka Leopoldina Dostálová či Jiřina Steimarová. Z dochovaných dopisů můžeme číst jen samou chválu spotřebitelů a rovněž prosbu o další zásilku sladkých dobrot. Mnohdy pan Zmítko poslal zákusky, aniž by dostal platbu za ty minulé. Věděl moc dobře, že se strávníci vždy ozvou znovu.

Zmítkovo cukrářství vyhledávali i cukrářští učni, pracovali zde p. Urban p. Výborný, p. Volný, p. Jaroslav Čermák a dále Antonín Svoboda. Dodnes žije i paní Miloslava Šmídová (Urbanová), která se v cukrářství vyučila a zastávala zde prodavačku. Ze vzpomínek víme, že se prodavačkám v cukrářství p. Zmítka nevedlo špatně. Každý den dostávaly oběd, pokud hospodyně nestačila navařit, obdržely peníze na nějaké to jídlo. Často prý děvčata raději pojedla vejce na různý způsob a za uspořené peníze šla do kina. Nově příchozí pracovníci mohli v cukrárně ochutnat co chtěli. Pan Zmítko moc dobře věděl, že sladké se brzy přejí a tak starosti, že nebude mít co prodávat, opravdu neměl. Pak jistě bylo důležité zákazníkovi umět co nejlépe poradit. Vždy v lednu, když byla po vánocích nouze o zákazníky, čistila se u Zmítků cukrářská dílna a pokaždé se nově vymalovala. Dnes již dílna neexistuje, byla zbourána a pouze hluboko v zemi je zakopán kotel z cukrářské pece, který byl tak těžký, že nebyl odnesen.

Cukrářské umění pana Zmítka mohlo vydobýt dozajista větší slávy, nebýt 2. světové války. Během války byl dvakrát zadržen, nejprve za podezření, za odposlech rozhlasu z Londýna a podruhé za podezření ze sabotáže. To druhé podezření nakonec bylo vyjasněno. Ačkoliv tenkrát asi příhoda, kterou pan Zmítko zažil nebyla k pousmání, dnes nám přijde vtipná. Vše začalo návštěvou německých vojáků v jeho cukrárně. Vojáci nevěděli co dříve ochutnat, vše vypadalo tak lákavě. Z cukrárny odcházeli najedeni a spokojeni, ovšem čím víc se vzdalovali od cukrárny ke kasárnám, začalo jim být hůře a hůře a nakonec se dostavily i střevní potíže. Jediné co je napadlo, že jim musel cukrář něco do zákusků přidat. Proto byl pan Zmítko předvolán, aby vysvětlil z čeho zákusky připravoval. Když začal vyprávět, že zákusky vyrábí z másla, šlehačky atd., přišlo se na to, že to byly právě tyto přísady, které způsobily nevolnosti vojáků, kteří byli zvyklí pouze na náhražkové potraviny jako byl např. margarín. Tak se celá věc uzavřela a pan Zmítko se mohl vrátit pokojně domů.

Zdálo by se, že po válce přišla klidnější doba a cukrářství opět zažívalo rozkvět. Bylo to ovšem naopak. Přišel rok 1949, který přinesl rychlé postátnění veškerého průmyslu, živností a služeb, a tím, že od této doby dochází k nucené kolektivizaci, se každý občan stal svým způsobem státním zaměstnancem. To všechno vedlo k absolutní závislosti člověka na státu, mnohem větší, než jaká byla kdykoliv dříve. Dokonce i za nacistické okupace existovalo soukromé vlastnictví a do živnostníka, který platil daně a plnil své povinnosti, nikomu nic nebylo. Pokud se občan neangažoval politicky, nechali ho nacisté na pokoji. Ovšem na přelomu čtyřicátých a padesátých let se často politicky stíhali lidé, kteří byli podezřelí, že by mohli z nějakých důvodů někdy proti režimu vystoupit. A tak i pan Zmítko se stal obětí tohoto podezření, jak cituje jeho dcera: „ V roce 1953 když mi bylo 6 let přijeli si pro tatínka příslušníci STB a to proto, že byl obviněn z politické zrady. Prý se stýkal s podezřelým konfidentem a nenahlásil ho STB. Údajně se jednalo o konfidenta Němečka, který chtěl po tatínkovi peníze a v té době byl stihán. Údajně ho pak sám udal. Ještě mi tatínek stačil dát polibek na rozloučenou a pak jsme o něm neslyšeli až do procesu. Byl uvězněn jako politický vězeň na 1 rok.“ Ve vězení byl pan Zmítko psychicky týrán, byla mu například slíbena návštěva rodiny, ale když přišel do místnosti, kde se měl s rodinou sejít, nikdo nepřišel a samotná rodina ani zprávu o možnosti návštěvy nedostala. Ve vězení se pan Zmítko později ocitl v kuchyni, kde by se zdála vězeňská služba lehká, ovšem ve skutečnosti byla často doprovázena smutkem. Podle plánovaného jídelníčku si často kuchaři uvědomovali osudy druhých. Pokud některý den dostali příkaz připravit řízky, moc dobře se jim nevařilo, protože řízky dostali jako své poslední jídlo odsouzení. Podle řízků se vědělo, kolik druhý den bude popraveno vězňů.

Po návratu z vězení se pan Zmítko již nemohl vrátit do Kutné Hory a tak odešel nejprve do Mariánských Lázní a pak do Krkonoš. Tam našel uplatnění jako cukrář na Luční boudě. Nadále zůstal věrný svému původnímu povolání i když jako státní zaměstnanec. Ačkoliv si prožil mnohá utrpení, neztrácel chuť do života. Na Luční boudě si brzy získal dobré jméno. Tentokrát už to nebyli pouze zákazníci z Čech, kteří si pochutnávali na jeho lahodných dortech či zákuscích, ale občas se na Luční boudě objevili i zahraniční turisté. Dokonce pro jednu anglickou dívku, která slavila svou dospělost, upekl pan Zmítko dort ve tvaru klíče, jak můžeme vidět na dochovaných fotografiích. Jindy to byl dort pro veslaře Václava Kozáka a Pavla Schmidta, kteří získali v roce 1960 na olympiádě v Římě zlatou medaili. Spolu s panem Zmítkem působil na Luční boudě i pekař p. Hynek, který údajně zavedl prodej známých rohlíků – „křoupáků“, které si tam můžete koupit dodnes.

Po celý čas dcera pana Zmítka bydlela v Kutné Hoře se svou tetou a za otcem do Krkonoš jezdila většinou na prázdniny. Naopak otec do Kutné Hory zavítal zpravidla na jaře, kdy na horách nebyla práce a dostal volno. Rodina stále bydlela Na Náměti a vzpomínky na dávné časy Zmítkova cukrářství připomínala pouze prázdná cukrářská dílna. Avšak ještě přece jednou zavoněla a to v červenci 1968, kdy se dcera pana Zmítka vdávala a poprosila otce, aby jí upekl na svatbu dorty a zákusky. Tehdy prosila paní Svatopolská (dcera), aby jí otec upekl výborné ruské koule, ale protože mu chybělo pravé kakaové máslo, odmítl zákusky s nějakou náhražkou upéci. Dodnes paní Svatopolská vzpomíná na chuť ruských koulí, které prý člověka zasytily tak, že nemusel obědvat. Údajně se pekly v půlkulatých formách z piškotového těsta z mandlovkou, pak se promazávaly krémem z kakaového másla, dále se zdobily mandlemi a polévaly čokoládou. Bohužel přesný recept znal pouze její otec, který náhle zemřel půlroku po svatbě své dcery. Tak se ukončila profesní kariéra významného kutnohorského cukráře, který, ač v životě neměl na růžích ustláno, měl plno optimismu a k tomu mu pomáhala i jeho víra v Boha.

Autorky: Jaroslava Svatopolská, Kateřina Vobořilová

In: Krásné Město, 2010, č. 1, s. 4 - 6